↗Gesto, které se vztahuje ke komunikačnímu procesu, resp. jeho „infrastruktuře“. P.g. strukturuje proces mluvení, vizualizuje n. (spolu)realizuje komunikační jednání n. reguluje ↗jazykovou interakci. Podle ✍Streecka (2009a:179) jsou p.g. založena na podobných sémiotických strategiích jako ↗konceptuální gesta, ale liší se v podstatném parametru: zatímco konceptuální gesta jsou koordinována s tematickými jednotkami řeči, p.g. jsou koordinována s interakčními jednotkami – ↗replikami a jejich konstrukčními jednotkami, ↗mluvními akty a jejich sekvencemi.

Nejjednodušším p.g. je rytmizační gesto (angl. beat, ✍McNeill, 1992:15, příp. baton, ✍Ekman & Friesen, 1969:68). Tvoří ho opakovaný pohyb ruky n. rukou vytvářený během mluvení buď v centrální, n. periferní oblasti gestického prostoru (často v blízkosti klidové polohy ruky) (viz ↗gesto); jedná se zpravidla o krátký rychlý pohyb nahoru a dolů n. dopředu a dozadu; ruka může být přitom vytvarována do různých figur. Funkci rytmizační plní toto gesto nejvýrazněji při skandovaném mluvním projevu, kdy vzniká zřetelný dojem rytmu díky synchronizaci gest s pravidelnými důrazy. K dalším funkcím tohoto typu gest patří vydělování syntaktických celků (parsing) a zdůrazňování těch částí promluvy, které mají vyšší stupeň ↗výpovědní dynamičnosti. Vzhledem k tomu, že forma rytmizačních gest se v průběhu promluvy (epizody) zpravidla nemění, mají rytmizační gesta i funkci kohezní. (Viz úryvek z projevu Davida Ratha v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.)

Jak ukázal ✍McNeill (1992) a po něm i ✍Streeck (2009a), p.g. vizualizující n. (spolu)realizující komunikační jednání, resp. ↗mluvní akty jsou založena na specifické laické představě o fungování mezilidské komunikace – na tzv. potrubní metafoře (✍Reddy, 1979; srov. ✍Auer, 2014:23). Komunikování je na základě této metafory pojímáno jako předávání/přebírání nádob se zprávou (po vzoru potrubní pošty). Otázku n. tvrzení, jež vyžaduje od partnera schválení, tak může doprovázet gesto, při němž ruka otočená dlaní vzhůru směřuje ke komunikačnímu partnerovi, jako by něco nabízela, a v této poloze zůstává, dokud nedostane něco na oplátku – náležitou odpověď –, a teprve poté se ruka vrací do klidové polohy (srov. ✍McNeill, 1992; ✍Kendon, 2004; ✍Streeck, 2009a; ✍Payrató & Teßendorf(ová), 2014). Podobně se při vyjádření odmítnutí obracejí obě ruce dlaní směrem k partnerovi, jako by odmítaly „nádobu se sdělením“ přijmout (resp. ji odrážely). Stejné gesto, jen provedené zpravidla jednou rukou, slouží k zamezení či pozastavení partnerovy repliky (viz úryvek z interview Jakuba Železného s Václavem Klausem; srov. též ✍Havlík, 2012:87; není náhoda, že toto gesto figuruje i mezi ↗symbolickými gesty s významem ‘stát!’). Ve skupinové ↗jazykové interakci, zejm. institucionálního typu (televizní debatě, interakci učitele a žáků ve vyučování aj.), se uplatňují i regulační ↗ukazovací gesta, která slouží k výběru dalšího mluvčího, a rovněž ↗symbolické gesto zvednuté ruky/paže, kterým se účastníci (hosté televizní debaty, žáci aj.) hlásí o slovo. Viz též ↗gesto, ↗gestika, ↗gestikulace.